PhDr. Jana Lazarová

  • Koučink / Poradenství / Kurzy
  • HR služby
  • Rozvoj potenciálu vašich zaměstnanců

HR: Kašlete na kolegy, nebo je vnímáte jako své klienty?

Proč kolegové nechápou důležitost personalistiky a nevidí přidanou hodnotu práce personalistů?

Dlouhá léta jsem pracoval jako vedoucí pracovník na pozicích B-1 ve finančních institucích. Hojně jsem proto využíval personálních služeb. Protože mě „human capital management“ bavil, sám jsem se zapojil i do aktivní personální činnosti. Fungoval jsem jako trenér obchodních dovedností, interní kouč a mentor. Vytvářel jsem systém odborného vzdělávání pro kolegy v celo-evropské skupině. Za tu dobu jsem potkal řadu personalistů. Někteří z nich mně pomáhali, jiní spíše vysávali energii. Vypozoroval jsem, že ti, kteří mně pomáhali, byli ti, které práce baví a dělá jim radost, když s jejich pomocí mohu svou práci posouvat dál a mohu plnit své cíle.  Lidé z druhé skupiny ze mě odčerpávali sílu svým nezájmem o mě a o mou práci. To, co jsem dělal – čeho jsem měl dosáhnout, jim bylo jedno.

Jednoduchou kupeckou trojčlenkou jsem došel k tomu, v čem vidím kvality personalistů a předpoklady pro jejich úspěšné budování vztahů s ostatními kolegy. Nebylo to v odbornosti. Byl a jsem přesvědčený o tom, že má-li člověk hlavu otevřenou, obvykle se hodně věcí rychle naučí. Kvalitu personalisty jsem si otestoval svými vnitřními otázkami:

(i)                dodává mně personalista to, co má? Snažil jsem se o objektivní zjištění kvality, kvantity a časovosti dodané služby.

(ii)              jaký je osobní přístup personalisty ke mně? Dovolil jsem si klientský – a tudíž subjektivní pohled na personalistu. Hodnotil jsem jeho chování ke mně, zda si koupil mou důvěru.

Na počátku  kariéry jsem se soustřeďoval výhradně na objektivní hodnocení dodávky. Až později jsem si uvědomil, že za vyřešením mé potřeby stojí vždy člověk – „partner“ – personalista. Tento člověk buď chtěl problém řešit, nebo nechtěl. A „nechtěl“ znamenalo, že neměl zájem, anebo to neuměl. Když nechtěl, já se rozčiloval – zbytečně…..

Teprve s rostoucí zkušeností jsem poznal, že důležitější než schopnost řešit úkoly při hodnocení kvality personalisty je jeho zájem řešit mé úkoly a problémy. Lidí, kteří umí, je více než lidí, kteří chtějí. K čemu mně bylo, že dotyčný personalista znal a uměl, když neměl zájem a hledal důvody, proč to nepůjde, než aby hledal způsoby, jak můj problém vyřešit. A měl jsem řešit své úkoly a ještě důsledky neochoty či neschopnosti daného personalisty? Dejte mně pokoj.

Začal jsem tudíž více soustředit na mé subjektivní vnímání role, ve které personalista směrem ke mně vystupoval. Takovou roli jsem si obvykle definoval sám a projektoval jsem do ní sám sebe a své přístupy:

  1. V čem mi personalista pomáhá? Já sám, v roli obchodníka – abych klienta získal– musím mu dát to, co on chce. Nemluvím o službě, protože tu mu nabízí i má konkurence. To, v čem jsem se s od konkurence lišil, bylo obvykle daleko více projeveného zájmu o řešení problému klienta, resp. v zájmu pochopit jeho niternou potřebu, která ne vždy byla vidět na první pohled. Niternou potřebu jsem si vydefinoval jako faktor, který klienta motivoval k tomu, aby si vybral mě. A dost často to nebyly „zisky pro firmu“, „snížení nákladů“, ale něco obyčejného lidského: spolehlivost, pohoda v jednání, selský rozum, lidskost – zájem o rodinu, zdravotní stav klienta, apod.
  2. Zajímá se „můj personalista“ o mě – mé potřeby? Je ten zájem opravdový? Abych objevil a pochopil obvykle ukrytou potřebu klienta, musel jsem svůj zájem projevit svým nasazením. A to obvykle bez lásky k práci a pozitivnímu vztahu k lidem nejde. Bez prožitku bych jen stěží přesvědčil.

Potkával jsem se i s personalisty, kteří nechtěli…. a mně dlouho trvalo, než jsem pochopil, že nechtějí. Dával jsem dotyčným čas a vysvětloval. Pak mně došlo, že se od takových lidí většinou ničeho nedočkám.

Tento objev byl pro mě velkým zefektivněním pracovního i osobního života. Proč trpět lidi, kteří nemají o mě zájem a jen mě vyčerpávají a obtěžují? Raději jsem požádal o výměnu daného člověka a šel vstříc novému člověku. Ušetřil jsem si nervy a síly. Když mně nový personalista ukázal, že má zájem o spolupráci a koupil si mou důvěru, rád jsem si nastavil  funkční vztah, ve kterém personalista mně byl partnerem a přitom plnil své úkoly a cíle jemu dané nadřízenými.

A moje doporučení?

Mít rád to, co dělám. To znamená mít rád práci v personalistice, mít zájem na svém profesním rozvoji a mít vstřícný, pozitivní „pro-klientský“ postoj ke kolegům.

Mít zájem na řešení potřeb svého klienta. To znamená naslouchat a ptát se na klientovy problémy, zjišťovat, co mu tyto problémy způsobují, a hledat, co a jak mu pomůže. Od toho už je jen kousek k definování potřeb klienta.

Téměř všichni personalisté, které jsem potkal, věděli, co mají dělat, aby naplnili svou potřebu, tj. dosáhli svého cíle.

Jen někteří měli přitom zájem řešit mé problémy, pomáhat mi dosáhnout mých cílů.

Hledání možností řešení, snaha pomoci, je často ono „malé plus“, které je mnohdy důležitější než samotné vyřešení problému a pomáhá k budování důvěry a vnímání přidané hodnoty personalisty.

A otázka pro vás:

jak se vy chováte vůči svým interním odběratelům – kolegům? Jak projevujete o ně zájem?

…upřímná odpověď vám něco řekne o tom, zda vás práce baví a tudíž jakým přínosem můžete být své firmě.

Autor: Petr Merežko

http://janalazarova.cz/on-line-hrbp/

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.